Rodinná historie

Netíkové, zemědělci

Lhota – Netřeba č. 25, říkalo se na Škutině. Děda František se oženil s babičkou Karolínou, která pocházela ze statku. Asi nebyla právě chudá, protože se koupila chalupa od Paštů. Je předpoklad, že u ní bylo kousek pole. V této končině nebylo možné chodit na panské a pro výživu rodiny bylo nutné něco vypěstovat. Rodina byla četná.

Tenkrát se říkalo o nastávající matce, že je „jinačí“ a podle mého tatínka byla jinačí stále. A ještě měla obvyklé potíže. Chodívalo se do kostela do Bílého Újezda a babičce snad bylo špatně už když uviděla věže. V tom kostele při naplnění dost chyběl vzduch. Jinak tam je dodnes krásný oltář, proměnění Páně provedené sousoší. Byl dávno vysoce ceněný a sochy andělů byly kdysi na výstavě v Anglii. Okno za oltářem bývalo žluté a dělalo dojem stálého slunečního ozáření.

Rodina tedy byla četná. Synové Karel a Josef, zvaný medový strýček. To byl krejčí a měl zájem o soudržnost rodu. Chodil na návštěvy se sklenkou medu. Ještě ve svých 95 letech nás navštívil v Hradci a nechal se na motorce odvést k další sestřenici. Podle mé mamí byl nejhezčí a největší Frantík. Ten nakonec pracoval ve Svatoňovicích na dolech, asi jako tesař. Snad hrál krásně na harmoniku, ale zřejmě pro nepřízeň osudu skončil mladý v posteli s oprátkou uvázanou k oknu. Nesuď Pane a přijmi jej k sobě! Pak byly dcery Marie, Františka, Matylda, Anna, Anežka a některá dítka odešla malá. Pak tu byl Alois. Jeho osudem bylo, aby toto rodné hnízdo zdědil. Ovšem bylo nutno ty sourozence nějak vyplatit. Dělo se to většinou tesařskou prací na jejich nových příbytcích.

Když došlo ke sňatku s naší mamí, která se u jeho sester učila šít, byla potřebná každá koruna. Vypůjčili si v záložně a přikupovali si políčka. Jednomu se říkalo „na prutech“. To byly skutečně poměrně dlouhé a úzké pásy. Druhé „na Minářově“, pravděpodobně koupené od nějakého mlynáře a pěstovalo se. Střídaly se odrůdy, jak bylo potřeba a měli jsme svoji pšenici, žito, brambory, mák, řepu a jetel. Na půdě se sušilo vymlácené obilí, a když vyrostly jabloně na sadě, tak i jablka. Otec Alois tesařil a matka Marie šila a do první světové války tam běhali dva malí hoši. Rudla a Lojza. Na dvoře slípky a králíci, v chlívku mohutná prasnice, velice plodná a ve chlévě dvě, tři kravky, telátko a koza.

Určitě krutě nás zasáhla první světová válka. Existuje fotografie, kde stojí rodiče a dva hoši před krutým rozloučením. To si neumím představit, jak to maminka zdolávala. Obdělávat pole a udržovat hospodářství. Já přišla na svět až 6.rok po této válce. Hoši dorůstali a učili se. Rudla na tesaře a Lojza na zedníka. Došlo ale ke krutému osudu, starší Rudla dostal tuberkulózu. Tehdy se říkalo souchotiny. Nějaké sanatorium šlo těžko do úvahy, pro nedostatek financí. Naštěstí byl v Dobrém dobrý doktor a ten řekl: „ To nemáte doma kozu?“ A milý Rudla ho poslechl. Sám si dojil kozu, poctivě to mléko pil a plíce se opravdu zahojily. Ovšem nemohl již vykonávat těžkou tesařinu a rodiče mu umožnili navštěvovat zemědělskou školu v Opočně. A to byl počátek Netíků-zemědělců. Lojza vedle své zednické profese také pilně pracoval doma na polích a já jsem tu vůni  kolem dokola milovala.

Tehdy se ještě ručně sbírala smetana z mléka, později to byla odstředivka. Máslo se nejdřív stloukalo dřevěným tloukem, později houpáním s nakonec klikou. Podle toho jak bednáři stále vylepšovali nástroje k této činnosti. Prasátka se vozila do Dobrušky do trhu, máslo jsem nosila do textilní továrny. Vajíčka většinou někdo vykupoval a také jezdívali naši i do trhu na Deštnou. Zapřáhly se kravičky a ty dokázaly i navozit stavební materiál na vylepšování domova. Nejstarší Rudolf už vyšel do světa. Našel statek v Čisté a stal se tam praktikantem. Tenkrát si zamiloval stroje a netrvalo moc dlouho a rozhodl se začít sám hospodařit. Našel statečnou a krásnou Anežku z Netřeby. Byla slavná svatba v Dobrém. Bylo to v zimě a auta uvázla v závěji. Brzy po svatbě si našli pronájem hospodářství v Křelovicích. Byla to pošta a paní poštmistrová dala hospodářství do pronájmu. Vesnice se nacházela nad Želivem a tenkrát byl zdejší kostel premonstrátů ještě v plné slávě. Byli jsme tam s tatí při návštěvě na vánoční půlnoční, a to byla nádhera. Mše svatá se sloužila asi u 12 oltářů. Hospodyňka Anežka nachystala bohaté pohoštění.

Tenkrát mě překvapil mohutný pes, zděděný po zemřelém páteru Vosykovi. Byl v kuchyni sám a na stole stála upečená husa. Měl hubu položenou vedle ní, sliny mu tekly, ale pečeně se ani nedotkl. Těžko by takovou kázeň měl člověk. Rudla měl na svém hospodářství také koně. Smlouva o pronájmu byla na 6 let, ale přestože bývalý zaměstnavatel Rudolfa mezi tím prodal statek v Čisté a zakoupil v Praze vilu na Vinohradech, zatoužil po hospodářství. Dozvěděl se, že je k pronajmutí větší hospodářství v Onšově. Šlo o majetek pražského arcibiskupství. Přišel za Rudlou, zda by s ním nešel do spolku. Bylo to lákavé a při pevné víře mohl i té církvi dobře sloužit. Problémem ale byla smlouva v Křelovicích. Tenkrát se nechali přemluvit rodiče Alois a Marie, že to za syna v Křelovicích dohospodaří.

Vzpomínám si jak mě mámí přikázala, abych dovedla z Křelovic do Onšova kozu. Chtěla jsem se vyhnout silnici a tak jsem se vydala přes údolí. To se muselo přes lávku. No ale přemluvit kozu, aby přešla lávku, bylo takřka nemožné. Měla svoji hlavu: „Přece na tohle nevlezu, na takovýhle dvě fošny. Nejsem blázen.“ Říkala si koza. Asi po dvou hodinách se mi ji podařilo nějak přetlačit na druhou stranu. Ale byl to boj.

Druhý syn Alois se oženil také s krásnou a hodnou Anežkou a převzal to doma na Škutině. A my jsme se stěhovali na Vysočinu. Tehdy jsem nezůstala u rodičů, ale u mladých. U Rudolfa a Anežky v Onšově. Tam už byly dvě děti, Anežka a Rudla. Byla jsem tam platnější. Navíc škola byla hned vedle.

Bydleli jsme v kouzelném zámečku. Byla tam kdysi i podzemní chodba na kopec Hůrku, ale potom ji zazdili a udělali z toho něco jako mučírnu, kde stále kapala voda ze stropu. Nahoře bylo mohutné trámoví a prolamovaná střecha. Později bohužel shořela a původní tvar se již neobnovil. Škoda. S velkým zájmem jsem vše prolézala. Rudla už získal traktor a samovaz a tak jsem tam poznala mechanizaci.

Vedle stál kostel, kam chodil Rudla hrávat na varhany. Svou pílí se vypracoval na varhaníka. Tam jsme si zazpívali a oknem bylo vidět do zámeckého dvora, kde se procházely mohutné slepice „faverolky“.

Rodiče mezitím dohospodařili v Křelovicích přešli do přilehlého dvora Popovice. V Onšově se vše zdárně rozjelo. Jenomže toto hospodářství mělo centrálního ředitele a ten se při projednávání pachtu s panem Arcibiskupem Kašparem nějak obešel a to bylo zlé. Tenkrát už začaly potíže v pohraničí a on tu přišel o nějaký pension a proto měl záměr toto hospodářství zakoupit jako věno pro dceru. No a najednou to nešlo. Začal hledat kdejaké důvody, proč je nutné zbavit se nájemníka. Těžko by se popisovaly kritiky hospodaření a snahy, jak docílit toho, aby se statek opět uvolnil. Nakonec došlo k obvinění, že Rudolf nemá zaplacené daně za rok. Šlo asi o 80 000 Kč. Pravdou ale bylo, že zbývalo ještě 14 dní do úhrady a peníze byly připravené. Jenomže soud v Kralovicích byl zřejmě podplacen, a když Rudolf spěšně peníze, které mu Anežka v peřince přinesla od společníka, do Kralovic dovezl, tak mu to neuznali a spor se dostal až k nejvyššímu soudu do Prahy. Jenomže situace se znovu opakovala. Zřejmě promluvila nějaká odměna a všechen nemovitý majetek byl Rudlovi zabaven. Úroda na poli i dobytek. Došlo k vystěhování. Všechen nábytek i stroje v deštivém listopadovém večeru se ocitly na návsi pod lipami. Dobří sousedé nás hned vzali do sálu v hostinci. Našla se dokonce i prázdná chaloupka a později domek v Křivsoudově. Válka už byla na spadnutí a úroda, která se nesměla prodat s pomocí Boží posloužila jako válečné živobytí. Bratr Rudolf bral víru v Boha tak vážně, že se pomodlil před jídlem i ve veřejně místnosti a naproti sedícímu se to tak zalíbilo, že jej vzal do služby za řidiče.

V roce 1939 se ukázala v Čechách na obloze polární záře. Snad jako předzvěst této kruté války. Maminka říkala, že na nebi bylo vidět sedm duhových metel. Trvalo to jen chvilku a pak se změnily v rudou záři. Rodiče tehdy hospodařili na dvoře v Popovicích. A oni tu záři viděli celou. Já byla tehdy v Onšově. Už jsem ležela v posteli, když místnost místo tmy zaplavila nachová barva. Tak rudou jsem ještě neviděla. Ta záře trvala od západu slunce až do 11 hodin v noci asi dvě hodiny a já se hrozně bála.

Pak přišla válka se všemi krutými změnami a Rudolf se stal správcem jednoho statku. Pan centrální ředitel zaplatil za bezpráví, které Rudlovi způsobil. Měl za ženu Židovku a ve vězení si podřezal žíly. Pravda je, že jsem petici o navrácení majetku církvi nepodepsala, protože by se zase jistě našli z řad civilistů kořistníci a bylo by to jen k hanbě.

Bratr Rudolf našel pěkné hospodářství v Týně nad Vltavou. Když přišla kolektivizace, do JZD nevstoupil. Trochu pomohl dluh, o který se tak moc nestojí a hlavně vůle nedat se. A ten příklad a schopnosti dovedly potomka Jiřího k metě nejvyšší až do zemědělského vedení. Na Škutině to bylo tvrdší. Do JZD se muselo. Bratr Alois nové zákony již nedožil.